www.vanberobeta.estranky.cz

Většinou se jedná o koně s nižší kohoutkovou výškou (kolem 160 cm) a atraktivním zbarvením srsti. Málokdo si však uvědomí, že vhodného westernového koně nelze pořídit na pouze podle jeho výšky nebo na doporučení některého z koňských handlířů, který westernový sport nikdy neprovozoval. Někteří z vás již své jisté zkušenosti mají, i u nákupu koní však platí přísloví o chytrákovi, co se spálí, a o tom, že není všechno zlato, co se třpytí. Tento článek budiž pro všechny koupěchtivé chovatele ponaučením, pro vás všechny "ponaučené" alespoň útěchou, že se nezapomíná na osvětu a informovanost ani u tak složitého procesu, jakým koupě koně bezesporu je.

O pomoc při výběru jsme tudíž požádali chovatele, který má dlouholeté zkušenosti s chovem, prodejem i nákupem koní plemene Quarter Horse v Pavlovicích u Přerova, pana Jaroslava Tomčíka.

Mohl byste poradit našim čtenářům a potencionálním kupcům, na jaká kritéria by se měli zaměřit při tom prvotním rozvažování, jakého westernového koně si pořídit? Zaměřme se nyní na laiky, kteří s westernovým sportem teprve začínají.
Zájemci o westernové ježdění by si měli v první řadě ujasnit, čemu se chtějí věnovat, zda chtějí aktivně závodit nebo se vozit pro volný čas, a podle toho by si měli pořídit svého koně. Také se musí rozhodnout, kolik do toho hodlají vložit finančních prostředků a času. Neznamená to, že kůň, dovezený za vysokou částku z USA, může být jediný vhodný pro westernové ježdění. I dobře přiježděný kůň odchovaný v České republice může konkurovat plemenu specializovanému na western, což je Quarter Horse, Paint Horse, Appaloosa.

Která hlediska jsou při výběru koně nejdůležitější?
Westernový kůň by měl splňovat několik kritérií. Mělo by se jednat o kompaktního koně nižší kohoutkové výšky, většinou se uvádí od 142 do 166 cm hůlkové výšky. Měl by ochotně pracovat a mít klidnou vyrovnanou povahu, dále korektní chody, které závisí na korektním postoji, a celkovou přizpůsobivost jezdci.

Je lépe volit pro westernový sport hřebce nebo klisny, jak zkombinovat aktivní ježdění s chovem, na co se více zaměřit?
To si také musí zájemci rozmyslet, jestli chtějí koně chovat nebo závodit. Pro závody je nejideálnějším koněm valach, který nemá říje ani neodchovává hříbata. Hřebci, pokud jsou vychováni, se mohou po připouštěcí sezóně účastnit závodů, ale už jsou pro zkušenějšího jezdce. Klisna, pokud má hříbata nebo je březí, již tak vhodná pro sportování není.

Víme, že westernový sport je různorodý, co do obsahu jednotlivých soutěžních disciplín. Většina zájemců z řad laiků se domnívá, že existuje tzv. univerzální westernový kůň. Co si o tom myslíte vy?
Takový kůň se dá také koupit, ale příliš často se nevyskytuje ani v Americe, víceméně jsou koně specializovaní na určitý druh westernového sportu. Jsou koně, kteří se účastní soutěží Halter, Pleasure, Western Riding a Trail, dále koně, kteří se specializují na disciplínu Reining nebo Working Cow Horse. Další specialisti sevěnují práci s dobytkem, což jsou koně na Cutting. Jiná sorta koní se používá na rychlostní soutěže, tj. Barrel Race a Pole Bending.

Dosud jsme vesměs hovořili o koních amerických plemen, kteří jsou pro western dá se říci nejvhodnější a jejichž přirozené i chovatelským postupem zdokonalené vlastnosti je k tomuto sportu předurčují. Co však poradit méně movitým zájemcům, jejichž dosažitelným cílem je například český teplokrevník? Právě zástupci tohoto plemene a jejich kříženci totiž bývají často v inzerátech nabízeni jako "vhodní pro western".
Já osobně si myslím, že vhodnější než český teplokrevník je nějaký klidnější anglický plnokrevník, který neprodělal drastickou závodní kariéru a má v pořádku pohybový aparát a nervovou soustavu. Samozřejmě i český teplokrevník může být vhodný, pokud to není zrovna Hunter s výškou 180 cm, jelikož jsou soutěže, kde by byl v nevýhodě proti menším koním. Takovými disciplínami jsou například Trail nebo Pole Bending, kde jsou předepsány rozměry překážek a velký kůň má potíže se do nich vměstnat.

Na co se zaměřit při výběru koně z hlediska jeho povahy a temperamentu?
V první řadě je třeba zvážit kritéria jezdce, zda se jedná o zkušeného jezdce nebo začátečníka. Zkušený jezdec si poradí i s temperamentnějším koněm, kdežto začátečník by si měl vybrat pro sebe koně spíše klidnějšího a pohodlnějšího.

Kupující si tedy rozmyslí, pro jaký účel si westernového koně pořídí a určí si finanční částku, kterou je do toho ochoten investovat. Předpokládáme, že má dobré zázemí pro chov a péči o koně již zajištěno. Na koho se má při koupi obrátit, má-li například zájem o plemeno Quarter Horse?
Koně může zakoupit z více zdrojů, může mu někdo ze známých poradit, kde koně pořídit. V dnešní době je možné se obrátit i na dovozce koní, ale u těch by měl zájemce trvat na tom, že si koně vybere sám a podívá se na něj ještě před dovozem, aby pak nebyl zklamaný, že koupil koně jiného nebo třeba zdravotně postiženého. Také má možnost vypravit se za oceán sám, pokud disponuje vyšší finanční částkou, a koně si vybrat na některém ranči nebo u nějakého trenéra a přivézt si jej do republiky jako soukromá osoba. Což obnáší fakt, že musí mít zaplaceného vybraného koně, který absolvuje 4é dní karantény ve Spojených státech a musí si zajistit leteckou společnost, která mu koně přepraví do Evropy (pro nás nejbližší Frankfurt v SRN nebo Brémy, další lety jsou směřovány do Lichtenštejnska a jsou o 1000 dolarů levnější než ty německé linky). Také si musí na Ministerstvu zemědělství ČR vyřídit dovozní povolení na dovoz koně z určitého státu, což stojí tisícikorunový kolek, a musí si zajistit pro koně karanténu v tuzemsku s veterinárním dohledem, za což také hradí poplatky. Když tohle vše absolvuje, má dovezeného koně a může s ním začít pracovat. Také se rozhodne, jestli si ho dá k nějakému trenérovi a nebo se mu bude věnovat sám.

Jaké doklady si má vyžádat při importu koně z USA a jeho následné registraci v České republice?
Nechá-li si zájemce koně dovézt od stávajících dovozců v ČR, měl by se přesvědčit, že veškeré formality souhlasí a jsou zaplacené poplatky při převozu koně. To znamená, že bývalý majitel musí koně odhlásit a mít zaplacený poplatek u Quarter Horse Association a dále musí být na koně vypsán transfer. Nový majitel koně, který jej doveze do republiky, zase musí koně nahlásit do Quarter Horse Association a zaplatit přihlašovací poplatek (asi 15 dolarů). Poté mu zapíší, že je majitelem koně a kde ten kůň je.
Bez těchto formalit a poplatků mu nevydají osvědčení o původu koně. Zajisté by si měl zkontrolovat podle rodokmenu koně - na jehož zadní straně jsou zakresleny veškeré odznaky a výžehy - jestli tyto znaky skutečně souhlasí se znaky dovezeného koně. Musí se ujistit, že byly zaplaceny veškeré poplatky, transfery apod. Pokud si nechá dovézt březí klisnu, měl by vyžadovat připouštěcí lístek označený identifikačním číslem majitele klisny a jeho podpisem. Lístek musí být originál, tj, hnědobílý - žádné kopie by neměl přijmout a vždy požadovat také originál původu.

Pokud by se chtěl kupující vyhnout zdlouhavým peripetiím s vyřizováním dovozních formalit a starostem s koupí koně přímo ze zahraničí, má ještě možnost obrátit se na některého z tuzemských chovatelů koní, kterých v dnešní době přibývá. Mám na mysli chovatele amerických plemen Quarter Horse, Paint a Appaloosa. Jak v tomto případě postupovat a které formality si při koupi vyžádat, aby se nemohlo kupujícímu stát, že by doslova naletěl?
Bude-li koně kupovat v České republice, tak musí postupovat podle zvyklostí panujících v tomto státě - zajede si koně prohlédnout, popřípadě si s sebou vezme veterináře, který mu koně prohlédne. Hlavně musí sepsat smlouvu s prodávajícím, aby pak při zjištění nějakých eventuálních závad mohl koně reklamovat nebo případně i vrátit v určité zákonné lhůtě (u nás do 40 dnů), jako vadu právní domněnky za skryté vady. Také by se měl zajímat o zdravotní stav koně, zda má uděláno vyšetření nezbytné pro převoz, dále o jeho povahové vlastnosti, chování ve stáji i pod sedlem a v neposlední řadě o jeho kariéru a dosažené výsledky. Měl by si ho vyzkoušet (aby nekoupil zajíce v pytli) a také si rozvážit, kterého koně na co chce a zdali mu vyhovuje.

Westernové ježdění - trail

Trail je disciplína, která simuluje pohyb koně v terénu plném přírodních (brody, padlé stromy) nebo lidmi vytvořených překážek běžných v terénu (branky, mostky). Úkolem jezdce je projet trasou vyznačenou na plánku. Na trase je nejméně šest překážek, které musí kůň předepsaným způsobem překonat. Mezi překážkami se koně pohybují krokem, klusem a cvalem, podle toho, který chod je v daném úseku předepsán.

Nejméně hodinu před zahájením soutěže musí být vyvěšen plánek vypsané úlohy. V nynější éře internetu bývá však úloha i několik týdnů předem zpřístupněna veřejnosti, nebo může být rozeslána s propozicemi závodů. Úloha musí odpovídat pravidlům, která uvádějí seznam povinných a volitelných překážek, jejich parametry a rozměry i vzdálenosti mezi jednotlivými překážkami v závislosti na tom, jakým chodem se bude kůň mezi nimi pohybovat. Úlohu může vypsat pořadatel, ale řada z nich nechává tuto tvůrčí činnost na rozhodčího, který má beztak právo vypsanou úlohu dle uvážení měnit (zejména proto, aby bylo vše přesně v souladu s pravidly).

Nahlédnete-li do listin rozhodčího, zjistíte, že každá startující dvojice má v řádku pro hodnocení ke každé překážce dvě kolonky umístěné nad sebou. Do horní kolonky se zapisují trestné body (penalizace), do spodní hodnocení, jakým způsobem byla překážka překonána. Do kolonky dané překážky se také započítává hodnocení chodu, kterým se kůň k překážce přibližuje. Pokud je jízda bezchybná, bude tedy horní řádka prázdná a ve spodní bude u každé překážky hodnocení od -1 a 1/2 do 1 a 1/2 bodu. Toto hodnocení v sobě zahrnuje, jak plynule a pěkně nebo naopak s odporem a nesoustředěně kůň danou překážku překonal a není nijak závislé na penaltových bodech. I kůň, který získá penalty, může mít na dané překážce plusové ohodnocení, nebo si z technicky čistě projité překážky odnést mínusové body.

Po skončení úlohy se všechny penaltové body sečtou a zapíší do patřičné kolonky. Ve vedlejší kolonce pak bude celkové skóre. To se určí způsobem, že se od hodnoty 70 odečte součet penalt a připočítají (v případě mínusových hodnocení odečtou) body ze spodního řádku. Kdo získává více bodů, vítězí.

Dříve než se dostaneme k tomu, které překážky jsou povinné (tedy setkáme se s nimi na každé soutěži) a které volitelné, řekněme si, jaké překážky nás na oficiálních závodech nemohou nikdy potkat.

Hlavním kritériem pro určení, zda překážka může být součástí trailu, je bezpečnost koní. Proto nesmí být na překážkách ostré hrany a povolené nejsou ani plastové trubky nebo polena naskládaná na sebe tak, že by se mohla sesypat. Dále kůň nesmí být nucen vstupovat na nic pohyblivého. S houpacím můstkem se tedy potkáme pouze na show, ne na oficiální soutěži. Na různých jezdeckých hrách se můžeme setkat s úkolem sesednout a obejít koně. Na westernových závodech je však zakázáno nařizovat jezdci sesednout, natož koně obcházet. Taktéž oblíbené procházení pneumatikou není na soutěžích povoleno. Procházení plamenem nebo dýmem je disciplína pro filmové nebo policejní koně, v trailu se s ním nesetkáme. Také zde nesmí být žádné skoky přes překážky, pro výšku kavalet jsou přesně daná pravidla. Na trati se také nesetkáte se zvířaty - ani živými, ani jejich kůžemi apod. Cílem stavitele trati není koně splašit, ale postavit bezpečnou trať s přiměřenou náročností podle typu soutěže.



Obr. 1: Skok přes oheň je sice atraktivní překážka, avšak na oficiální soutěži se s ní zcela jistě nesetkáte.

Mezi trailovými překážkami musí být povinně zařazena nejméně jedna překážka, ve které má kůň couvat. Překážka bývá vymezena dřevěnými tyčemi nebo bodovými značkami (kužely), nebo jejich kombinací. Vždy se couvá mezi tyčemi (ty mohou být přizvednuty až do výšky 60 cm), není povoleno po koni žádat couvání přes tyče.

Tvary překážek pro couvání jsou značně různorodé. Může se couvat mezi tyčemi naskládanými do uliček například ve tvaru písmene L, Z, U nebo V, takže kůň musí během couvání v uličce zatočit o 90 i více stupňů, nebo se různě proplétat mezi naskládanými kužely. Někdy jsou kužely naskládané i do té uličky, takže se jim kůň musí při couvání vyhýbat. Přitom minimální vzdálenost mezi značkami pro couvání je pouhých 70 cm (u přizvednutých 75 cm), a za každé ťuknutí do překážky je kůň penalizován!

Kromě dotknutí se značek vymezujících překážku jsou časté následující chyby:

Šlápnutí na překážku

Této chyby se většinou kůň dopouští ve zmatku, když se snaží rychle nějakým způsobem naskládat nohy do požadovaného úzkého prostoru a nedává přitom dostatečně pozor, kam šlape. Za tuto chybu by obdržela soutěžní dvojice penalizaci.

Vyšlápnutí ven z překážky

Pokud kůň šlápne ven z překážky, obdrží více penaltových bodů než za stoupnutí na překážku. Většinou však kůň přešlápne ven úplně - trailový kůň totiž moc dobře ví, že na kavalety se nešlape.

Na úspěšném překonání překážky hraje velkou roli nájezd.

Rozkopnutí překážky hned na začátku je velmi nepříjemnou situací. Jestliže se kůň překážky při najíždění dotkne, nebo do ní kopne, obvykle již moc dobře sám ví, že je něco špatně a na jeho soustředění a celkovém chování se to projeví. Může dojít i k odmítnutí poslušnosti, které je penalizováno. Za třetí odmítnutí poslušnosti následuje nejobávanější penalizace - nulové skóre. Mimo to se často tyče po kopnutí rozházejí takovým způsobem, že je již velmi obtížné překážku dokončit.

Za porušení překážky je dvojice ohodnocena rovněž penaltovými body.

Při pohybu v překážce (zejména v zatáčkách, nebo jsou-li značky hodně blízko sebe) musí jezdec občas zkontrolovat, jak blízko jsou nohy koně u překážky, kterým směrem přesně se má dál vydat, případně pokud došlo ke kontaktu s překážkou, zda není porušena takovým způsobem, že bude nutné změnit strategii překonávání.

Je však dobré si uvědomit, co takové ohlédnutí udělá s celkovou pozicí jezdce. Zejména pokud je kůň při ohlížení jezdce v pohybu, může mu změna pozice jezdce vnést do pomůcek zmatek. Pak musí jezdec nejen řešit zapeklitost překážky, ale zároveň i své často protichůdné pomůcky, které koni svou změnou pozice v sedle dává.

Kromě penaltových bodů je každá překážka ohodnocena plusovými nebo mínusovými body podle stylu, jakým je překonávána. I když se dvě soutěžní dvojice nedopustí žádné chyby vedoucí k penalizaci, na jediné překážce může rozdíl jejich hodnocení dosáhnout až tří bodů.
Je-li kůň ztuhlý, zvedá hlavu, otvírá hubu, nedodržuje správný nohosled, nebo překážkou jen ledabylně spěchá, aniž by se soustředil na vedení jezdce, získá obvykle mínusové body.
Kladně je hodnocena plynulost v dobrém nohosledu, soustředěnost a ochotné podrobení se jezdcovu vedení.

Pokud kůň půjde celou překážkou tak, jak je právě zachycen na snímku, kladné hodnocení ho nemine

Další překážkou, kterou v každé trailové úloze potkáte, je branka. Konstrukce branky se však místo od místa liší, může být součástí oplocení, nebo stát osamoceně uprostřed arény, dokonce může být za branku považován i natažený provázek mezi dvěma sloupky. Pokud provázek koni připomíná elektrický ohradník, může být problém koně k překážce vůbec dostat, natož ji otevřít, projít a opětovně uzavřít, jak předepisují pravidla.

Branka se dá překonávat dvěma způsoby - buď čelním projitím, nebo procouváním. Procouvání nelze použít tehdy, pokud je součástí branky u země spojovací část, kterou by musel kůň překročit (platí zde minule zmiňované pravidlo pro couvání, že kůň nesmí být žádán o couvání přes tyče nebo jiné pevné součásti překážek).

Pokud branka žádné takové spojovací tyče nemá a pokud v plánku trati není předepsáno, zda se má brankou projít čelně, nebo couvat, záleží na jezdci, jaký způsob překonání zvolí.

Na začátku si koně přistavíme k brance tak, abychom pohodlně dosáhli na závoru nebo jiný obdobný mechanismus, kterým se branka otvírá.

Nejsnáz se manipulace s tímto zařízením provádí tehdy, stojí-li kůň rovnoběžně s brankou.


Na obrázku je kůň připraven na otevření a projití branky čelem napřed.




Po otevření kůň prochází brankou.

Kůň by neměl spěchat, ale dávat celou dobu pozor na přání jezdce.











Ruka jezdce zůstává celou dobu na brance, jen se podle potřeby posouvá po její konstrukci.

Za ztrátu kontroly nad brankou by následovala vysoká penalizace.














Úspěšným dokončením překážky je zavření branky.



















Jak již bylo zmíněno, brankou lze rovněž procouvat.


Kůň na začátku stojí hlavou směrem k pohyblivému dílu branky.


Po otevření petlice popojde dopředu, aby mohl následně začít couvat do škvíry, která vznikne, pokud kůň lehce ustoupí zádí směrem k brance.








Důležité je, aby kůň přestal couvat přibližně v okamžiku, když se octne jezdec na úrovni otevřeného konce branky.


Kdyby v couvání pokračoval, bude muset jezdec branku pustit.












Nyní je nutné koni sdělit, že má ustoupit zádí směrem k pohyblivému křídlu branky.
















Pokud by se kůň nyní pootočil jen malý kousek od branky, ztratí jezdec nad brankou kontrolu.

V této fázi také často ke ztrátě kontroly nad brankou dochází.













Další obtížná fáze následuje hned po natočení zádi koně do správné polohy u branky:
Kůň nyní musí začít ustupovat směrem k brance, která se zároveň s ním pohybuje.

Pro nezkušeného koně je to často těžko pochopitelný povel. Navíc pokud by se kůň od branky chtěl vzdálit, buď musí jezdec branku pustit, nebo se musí v sedle naklonit směrem k brance, čímž se mu zhorší možnost získat nad koněm opět kontrolu.

Kůň na obrázku však ukazuje, že ví, co se od něj u branky očekává a pohybuje se podle přání jezdce.




Překážka je ukončena opětovným zavřením branky.

















U branky v trailu je ještě jedna specialita: je to jediné místo, kde může jezdec změnit při vedení koně na páce ruku, kterou koně vede. Například drží-li otěže běžně v levé ruce, může je před brankou přendat do pravé ruky a po překonání překážky, když kůň v klidu stojí, pak opět vedoucí ruku změnit.

Podobně pokud vedeme koně obouručně na kroužkovém udidle, zde u branky s ním musíme manipulovat pouze jednou rukou, ve druhé ruce budeme držet branku.

 

 

Poslední povinnou překážkou v trailu je překonání nejméně čtyř kladin, které mohou ležet na zemi, nebo být přizvednuté. Překonávají se krokem, klusem, nebo cvalem, podle toho, jak předepisuje plánek trailu. V soutěžích pro začátečníky se pro klus a cval nepoužívají přizvednuté kavalety.

Variací, jak naskládat kavalety, je mnoho. Mohou být položeny za sebou, do vějíře, cik-cak (ve tvaru w) a mohou být též součástí nějaké další překážky.

Vejít se v předepsaném chodu do místa vymezeného kladinami a nezavadit o žádnou z nich nohou nemusí být zdaleka tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá. Pro krok je vzdálenost mezi nimi pouhých 40-60 cm. (U přizvednutých, jako na obrázku, je to 55-60 cm). Přitom i každé lehké dotknutí se kavalety je penalizováno.

Pro klus je vzdálenost mezi kladinami stanovena na 90-105 cm. Vždy, když kladiny neleží přímo za sebou, ale tvoří např. vějíř, je předepsaná vzdálenost měřená na trase vedoucí přes střed kladin. Proto zde může jezdec trochu taktizovat a zvolit si trasu, která je pro délku chodu jeho koně optimální. Stejné pravidlo platí pro měření výšky přizvednutí, které může být v kroku do 30 cm, v klusu a ve cvalu do 20 cm.

Rovněž na překonání kavalet je hodnocen styl, se kterým je překážka překonávána. Kladně je hodnoceno, pokud kůň věnuje překážce patřičnou pozornost. Neměl by před překážkou ani v ní zpomalovat ani zrychlovat.
Na dalším obrázku vidíme koně, který překonává překážku korektním chodem, dává si dobrý pozor, aby nezavadil o kladinu. Přesto je zde cítit určité napětí. Pokud by se jezdci podařilo koně přesvědčit, aby sehnul hlavu k překážce, dosáhl by ještě lepšího dojmu.

U dalšího koně je patrné pěkné soustředění na překážku. Takové soustředění získává v dojmu plusové body.

Cvalové kladiny jsou od sebe vzdáleny 180-210 cm. Při pohybu mezi překážkami i v překážce by měl kůň předvádět předepsané chody čistě, a to i mezi kavaletami, tedy cval by měl být trojdobý chod. Právě pravidelnost chodu se často poruší na cvalových kavaletách, kdy je kůň nucen se vejít do omezeného prostoru mezi kavaletami.

 

V tomto díle věnovaném trailu se podíváme, s jakými dalšími překážkami, kromě uvedených povinných překážek, se můžeme na trati setkat.

Oblíbenou překážkou je čtverec z tyčí, jehož hrana je dlouhá 150-200 cm. Kůň musí do čtverce vstoupit, otočit se v něm (zpravidla o celou otočku, ale může být vyžadováno i 3/4 otočky apod.) a opět vystoupit požadovanou stranou ze čtverce ven. Na plánku také může být vyznačeno, zda se má kůň otáčet na pravou nebo na levou stranu.

Dále se v trailu často setkáme s bočním chodem nad překážkou, která může být až 30 cm vysoká. Nejčastěji jsou však takto překonávány tyče ležící na zemi. Klasickou překážkou na boční chod jsou 3 tyče seskládané do tvaru T. Kůň zde musí zastavit nad první tyčí tak, aby ji měl mezi předníma a zadníma nohama. Pak nad tyčí ustupuje směrem k dalším tyčím.

Na konci první tyče musí předníma nohama přejít mezi tyčemi nad druhou tyč, tedy provede něco jako čtvrtobrat kolem zádi, a pokračuje v bočním chodu nad druhou tyčí. Na konci této tyče zastaví a jde bočním chodem nad ní zase zpátky.

Nyní je potřeba vykonat opět čtvrtobrat, tentokrát kolem předních nohou, aby se kůň dostal nad třetí tyč. Konce tyčí jsou od sebe vzdáleny pouhých 45 cm. Pohyb nohou tedy musí být na centimetry přesný, aby kůň o kladinu nezavadil.

I poslední z tyčí je překonávána bočním chodem. Tato překážka je poměrně náročná na soustředění a ochotu koně, který musí dávat velký pozor, kam klade nohy, a přitom absolvuje poměrně dlouhou trasu pouze v bočním chodu.

Součástí trailu může být také slalom v kroku nebo v klusu. Pro klus musí být vzdálenost mezi překážkami minimálně 180 cm.

V trailu také může být požadováno, abyste si, sedě na koni, oblékli a zase svlékli plášť proti dešti (tento manévr je velmi praktický, pokud s koňmi jezdíte na vandry), nebo vybrat a opět naplnit poštovní schránku, či přenášet nějaký předmět po trati trailu. Například může být přenášeným předmětem vlajka stojící v kuželu, kterou je nutné přemístit do jiného kuželu. Větrné počasí v takovém případě může z překážky učinit pěkného bubáka, ale dobrý trailový kůň zvládne situaci s klidem.


Častou překážkou bývá překonání dřevěného mostku. Mostek nesmí být pohyblivý (houpačka) a je překonáván vždy pouze v kroku.

Někdy bývá překonávání mostku ztíženo doplněním kladin, kdy kůň musí šlápnout do prostoru vymezeného kladinami.

Málo častou, ale o to záludnější překážkou je vodní příkop. Ne příliš časté zařazování této překážky do trailu je zřejmě způsobeno náročností přípravy této překážky. Vodní překážka nesmí mít kovové či kluzké dno, ostré hrany, musí být dostatečně velká, aby se do ní vešel kůň, a přitom by měla být snadno mobilní, aby se dala rychle nachystat i uklidit. Pokud však pořadatel vodní příkop připraví, úlohu tím patřičně zatraktivní - jak pro jezdce, tak pro diváky. Když se na kolbišti zaleskne voda, může to i zkušeného koně překvapit.

Dobrý trailový kůň si však dá říct a i přes pochybnosti do té podivnosti vleze.

To, že se kůň odhodlá vejít, ještě nemusí znamenat vítězství. Zde se kůň přes protest jezdce rozhodl překážku předčasně opustit.

O to větší radostí pro jezdce je, když kůň zachová klid a poslušně vodou projde.

Překážky se mohou také kombinovat, nebo najíždět v jedné úloze vícekrát z různých stran (například jednou můžete mezi tyčemi couvat a po chvíli na ně najíždět kolmo a překonávat je jako kavaletky). Častou kombinací je boční chod a couvání. V zobrazené překážce tvaru U je např. úkolem pro dvojici jedním ramenem do U vjet, poté jít nad prostřední kladinou bočním chodem v prostoru omezeném zepředu i zezadu dalšími kladinami...

... a následně z překážky vycouvat.